Nedělej nic
Dlouho jsem si myslel, že musím být v pohybu, že nemůžu nic nedělat. Váhání je slabost a když se nehýbu, pomalu chřadnu až nakonec umřu. Už si to nemyslím.
Někdy mi funguje nedělat nic. Prostě nic. Ne všechno, co zrovna teď cítím jako problém, problém je. Někdy je to nervozita, že se nic neděje, ten pocit „to tu mám jen tak stát a čekat?“ Chci mít jasno, chci to hned, tak rychle něco rozhodnu, aby ten tlak zmizel a zase se něco dělo. A pak řeším měsíce následky rozhodnutí, který vlastně ani nemuselo padnout.
Rozhodnutí udělané teď hned, pod tlakem a v emocích, může být správný. Ale taky vůbec nemusí. Dopředu to nepoznám. Můžu tomu dát pár hodin a nechat to na sebe působit. Prostě se na to vyspím. Emoce nezmizí, ty zůstanou. Ráno už to nejsou jenom emoce. Vidím kolem nich i všechno ostatní a spousta věcí, který mi včera přišly důležitý, ztratí váhu anebo si ji udrží. Vidím jasněji, aniž bych na to musel sáhnout.
Klid pro mě není to stejný, co nečinnost. Vědomě počkat je rozhodnutí jako každý jiný. Pro mě často to nejtěžší, co dokážu anebo musím udělat. Třeba se k tomu časem vrátím. Anebo ne. I to je volba a je to v pořádku.
Buď zvědavý
Nedělat nic je jedna možnost. Když potřebuju „akci“, sáhnu po druhý věci, která mi funguje. Položím si otázku navíc.
Používám to v různých situacích. Dám si kafe? A hned se přistihnu, jak se ptám: „Proč zrovna teď? Mám fakt chuť, nebo je to zvyk? Nebo jsem unavený a potřebuju nakopnout?“ Možná je to směšný. O tu kávu tu ale nejde, jde o návyk víc se ptát. Být víc zvědavý na to, co se opravdu děje. Když totiž trénuju na malých věcech, kde o nic nejde, jde mi to pak líp i tam, kde jde o víc než kafe.
Všiml jsem si ještě jedné věci. Když stojím před něčím důležitým, většinou mi nechybí odpověď. Chybí mi další položené otázky. Přestával jsem se ptát a bral první vysvětlení, co mě napadlo a jel jsem dál. Místo, abych se zastavil a zeptal se ještě jednou. Proč to vlastně dělám? Co z toho doopravdy chci? Na čem mi skutečně záleží?
Nemusím na to hned odpovědět. Někdy mi stačí otázku jenom vyslovit nahlas a nechat ji ležet. Sama začne pracovat. Nemusím hned něco měnit. Stačí být o kousek zvědavější, než jsem byl včera.
Čas na rozhodnutí
„Čím víc informací a cizích názorů nasbírám, tím líp se rozhodnu.“ Dlouho jsem žil v tomto přesvědčení. Jenže, čím víc situací mám za sebou, tím víc vidím, že to tak jednoduchý není. Většina mých nejlepších i nejhorších rozhodnutí nevznikla proto, že bych měl nebo neměl dost informací. Rozdíl byl jinde. Jestli opravdu rozumím tomu, co se děje.
Když přede mnou stojí něco důležitýho, instinkt mě žene ptát se okolo. Někoho blízkýho, kamaráda, kolegy. Není to špatně. Většinou jim ukážu jenom výřez. Pár minut něčeho, co žiju dny, týdny, měsíce nebo roky. No a oni mi na ten výřez dají radu. Přes svoje zkušenosti, svoje strachy, svůj příběh. Dva lidi tak na tu samou věc klidně řeknou pravý opak.
Co mi funguje mnohem líp, je vzít si na to čas. Klidně celý den. Sednout si k tý situaci pořádně. Kde se vzala. Jaký mám možnosti. Jaký tlak na mě působí. Co je skutečný problém a co je jenom balast kolem. Co je vlastně moje a co jsem někde pochytil a začal nosit jako svoje?
Někdy z toho vyjdu s jasným rozhodnutím. Někdy zjistím, že problém je úplně jinde, než jsem myslel. Někdy si potvrdím, co jsem dávno věděl. A někdy zjistím, že nemám udělat další krok, ale na chvíli se zastavit. Rozhodnutí je vždycky na mě. Nikdo se za mě nemůže rozhodnout. Nehledám proto univerzální správnou odpověď. Hledám odpověď, která je správná pro mě.
Někdy si dokážu najít odpověď sám.
Někdy potřebuju, aby u toho byl se mnou někdo další.